Ivan Hlinka
Ivan Hlinka válel od šestnácti ligu za Litvínov, v devatenácti hrál v reprezentaci a jako dvacetiletý už startoval na mistrovství světa. Už tehdy bylo jasné, že tento mladíček se skvělým přehledem a technikou hole bude jednou velkou hvězdou na hokejovém nebi. Na pražském šampionátu 1972 si poprvé potěžkal trofej určenou pro mistry světa. Jméno Hlinka se stávalo postrachem všech světových brankářů. Většina z nich v konfrontaci s vysokým centrem stačila po efektním blafáku už jen zpozorovat dres s číslem 21 a puk ve své síti. Jeho neopakovatelné kličky mělo v roce 1976 možnost shlédnout také zámořské publikum na prvním ročníku Kanadského poháru.
Reprezentace Československa tehdy prožívala famózní sezónu: stříbro z olympiády v Innsbrucku, další titul mistrů světa z polských Katowic a nakonec finále zámořského turnaje.
Tam podlehli až gólem v prodloužení Kanadě ale jako jediní dokázali hvězdy zámořského hokeje porazit ve skupině. Přestože byla v čs. reprezentaci velká konkurence, Hlinka měl za svoje výkony a neobyčejnou houževnatost místo v týmu ještě na dlouhou dobu "předplacené". Během svého účinkování v dresu se lvíčkem na prsou si zahrál na jedenácti mistrovstvích světa, dvou olympijských hrách a Kanadském poháru 1976. Třikrát se stal mistrem světa (1972, 1976 a 1977).
Jednou z nejcharakterističtějších vlastností Ivana Hlinky byla jeho schopnost mužstvo patřičně vyburcovat, když se zrovna nedařilo a převzít úlohu šéfa týmu. To se velmi zamlouvalo také zámořským klubům, ale odejít do zahraničí mohl až v roce 1981, tři roky po získání Zlaté hokejky, když dostal požehnání od svazu za svoje služby v národním dresu. Do kanadského Vancouveru odjížděl se svým nejoblíbenějším spoluhráčem a velkým kamarádem Jiřím Bublou a hned v první sezóně pomohli "Canucks" až do finále Stanley Cupu.
Hlinka patřil i v následujícím ročníku k nejproduktivnějším hráčům týmu, ale rozhodl se pro návrat do Evropy. Ponechal ve Vancouveru Bublu, který se odmítl vrátit a zamířil za svým dalším přítelem - do švýcarského Zugu, který trénoval František Dům. V zemi helvétského kříže působil dvě sezóny, než se definitivně vrátil do Československa a usedl na trenérskou židli milovaného Litvínova.
V roce 1991 dostal nabídku vést reprezentační mužstvo. Za jeho působení nastává pro československý hokej "doba bronzová" - třetí místo obsadí se svým týmem na olympiádě v Albertville a mistrovstvích světa 1992 a 1993. Trenérská židle se s ním ale začíná povážlivě kývat na olympijských hrách v Lillehammeru 1994, kde ve čtvrtfinále pošle český tým předčasně domů Paul Kariya přesnou trefou v prodloužení. Hlinka je po nešťastném vyřazení podroben kritice, ale stojí na střídačce i při mistrovství světa v Itálii. Osudem se mu však stává znovu čtvrtfinále, opět Kanada a znovu je u toho Kariya. Tentokrát ale rozhodující branku výjimečně silného výběru javorových listů vstřelil Corson a Hlinka po porážce 2:3 rezignuje na svou funkci.
Kormidlo české reprezentace bere do svých rukou znovu v březnu roku 1997 po odchodu Luďka Bukače a společně s kolegou Slavomírem Lenerem dává na poslední chvíli dohromady kádr pro mistrovství světa. Z Helsinek si přiváží svůj čtvrtý bronz v roli trenéra a pomalu se připravuje na olympijský turnaj v japonském Naganu. Tam prožívá nejšťastnější chvíle svého hokejového života - české mužstvo utrpí jedinou porážku v základní skupině od Ruska, přehraje všechny velké favority turnaje a stává se olympijským vítězem v ledním hokeji. Pro charismatického Hlinku to konečně znamená zlomení bronzového prokletí.
Nicméně ještě jedna bronzová medaile v roli národního kouče ho neminula. Poté, co je doma oslavovaným hrdinou a rozhovor střídá rozhovor, musí se vrhnout znovu do práce a připravit mužstvo pro MS 1998 ve Švýcarsku. V Curychu a Basileji si vedl český tým dobře a nebýt zranění, která sestavu provázela od samého počátku, mohl skončit i lépe než na třetím místě. Po skončení šampionátu Hlinka prodloužil smlouvu s českým svazem o jeden rok s roční opcí. Do konce roku 1998 se ještě stihl podruhé oženit a v anketě o Českého hokejistu století skončit pátý.
Na mistrovství světa 1999 v Norsku už Hlinka přijel s novým asistentem. Slavomíra Lenera, který dal přednost stejnému postu u Florida Panthers, vystřídal Josef Augusta, bývalá hráčská osobnost Jihlavy, s kterou Hlinka kdysi v reprezentaci dokonce hrával v jednom útoku. Český národní tým procházel šampionátem, vyjma výprasku od Ruska (1:6), celkem v poklidu a po finálovém vítězství nad Finskem mohl Hlinka oslavovat svůj první titul mistra světa v roli kouče.
Teprve poté si mimořádné úspěšnosti českého trenéra konečně všimli také v zámoří. Letní námluvy s Phoenixem a Edmontonem ale neskončily podle Hlinkových představ, a tak na konci července o dva roky prodloužil smlouvu s českou reprezentací. Vysoké vítězství Čechů nad Kanadou 6:2 dvacátého prosince v Moskvě v rámci Baltika Cupu je však jeho posledním zápasem na lavičce národního týmu. Po lednové stáži v Pittsburghu oznámil 7. února na tiskové konferenci, že s "týmem Jaromíra Jágra" podepsal smlouvu do konce sezóny a na další tři roky jako hlavní kouč.
Do konce sezóny 1999/2000 se pak prakticky seznamoval s týmem, prostředím a zákonitostmi v NHL po boku dosavadního trenéra Herba Brookse a žezlo hlavního kouče týmu definitivně převzal začátkem letošní sezóny. Šestého října 2000 Pittsburgh v Japonsku prohrál s Nashvillem 1:3, ale další den se Hlinka dočkal prvního vítězství na lavičce týmu NHL, když "Tučňáci" stejného soupeře porazili 3:1.
Ivan Hlinka: narozen 26. ledna 1950 v Mostě