Vladimír Růžička
Velké hráče dělají velké výkony, ale také nezapomenutelné okamžiky. Vladimír Růžička jich v bohaté kariéře zaznamenal hned několik. Branka kolem zakopnuvšího Myškina ve vítězném zápase proti SSSR na MS 1985, vyrovnávací gól ve čtvrtfinálové bitvě s USA na Olympiádě v Naganu, památná trefa v prodloužení vyřazovacích bojů o Stanley Cup 1991 za Boston, nebo vůbec první ligová branka v dresu Litvínova.
Když naskočí šestnáctiletý klučina mezi o generaci starší borce a hned během prvního střídání prostřelí reprezentačního gólmana (Králíka), tak to prostě není jen tak ledajaký premiérový gól. Tenhle si historie pamatuje. Navíc to byl výstavní kousek. Dorážka vlastní střely, ovšem pěkně do růžku, pod víko. Že v dalších osmi zápasech po sobě neskóroval, už ví málokdo, ovšem branka po deseti sekundách přítomnosti v první lize mu po právu zajistila nesmrtelnost a načala pořádně dlouhý střelecký účet jednoho z největších kanonýrů naší hokejové historie.
Od dalších sezón počal Růžička rozesmutňovat soupeřovy brankáře zcela pravidelně a ve velmi hojné míře. Beze zbytku tak naplnil očekávání, která do něj byla vkládána. Od mládí patřil k nepřehlédnutelným talentům, kterých právě v Litvínově vychovali pěknou řádku. V žákovských letech sehrál například se svým týmem čtrnáct turnajů v řadě bez jediné porážky. “Bruslil nehezky a pomalu, ale ručičky měl ze zlata. Kluci kolem něj lítali, on udělal pár kliček a všechny oblafnul.” vzpomíná Vladimírův otec. Své bruslení časem pochopitelně zlepšil, co však zlepšovat nemusel byla zmiňovaná technická vyspělost, díky níž výrazně vynikal nad ostatní. Růžička nikdy nebyl nijak kompletní hokejista, pohyboval se zpravidla od červené čáry dál směrem k protivníkově brance, viz jeho vlastní věty: “Dávám dost gólů, nepotřebuju jezdit dozadu…” Ovšem v útočném pásmu byl jako ryba ve vodě. Dokonalá koncovka doplňovaná skvělou přihrávkou patřila k jeho největším přednostem.
Jak už bylo řečeno do první ligy naskočil velmi záhy, v šestnácti letech. Ochutnal ji v několika zápasech. Od následující sezóny 1980-81 už patřil k oporám týmu s jitým místem v sestavě. Branky střílel jak na běžícím pásu. V letech 1984-89 byl s výjimkou roku 1987 pětkrát nejlepším střelcem naší ligy. K tomu čtyřikrát (1984, 1986, 1989, 1996) vyhrál kanadské bodování. V první lize sehrál za Litvínov v řadě osm sezón (1979-1987). Následovaly dva roky branné povinnosti, strávené v Dukle Trenčín, kde podle vlastních slov hrál asi nejlepší hokej své kariéry. Se Slováky Kolníkem a Cígerem vytvořili útočnou vozbu, která neměla v lize konkurenci. Nakonec Růžičkovi statistiky z oněch dvou let jsou dostatečně výmluvné. V devětaosmdesáti zápasech čtyřiaosmdesát branek, k tomu bez jednoho sto padesát bodů! Poté se vrátil na necelý rok do Krušnohoří, odkud vedli jeho kroky do NHL. Pochopitelně si Růžička odehrál své také v národním týmu.
Přes juniorské reprezentační výběry se rovněž velmi brzo (v roce 1982) dostal do Bukačova dospělého “Áčka”. Od té doby patřil k jejím oporám až do zmiňovaného odchodu za moře v roce 1990. Největšího úspěchu se dočkal na MS v Praze 1985, kdy jsme po osmi letech vyhráli titul o nějž se sám výrazně zasloužil. Spolu s Jiřím Lálou byl s osmi zásahy nejlepším střelcem týmu, za zmínku pak stojí zejména slavný gól proti Rusku (2:1) a hattrick do sítě mladého Vanbiesbroucka v zápase s USA (11:2). Ve federální reprezentaci odehrál celkem sto šestaosmdesát utkání, v nichž nastřílel úctyhodných sto sedm branek, zúčastnil se pěti MS, dvou ZOH (1984, 1988) a Kanadského poháru 1984.
V trochu pokročilejším věku - šestadvaceti letech stihl potom ochutnat rovněž slavnou NHL. Pád komunismu v roce 1989 nás otevřel světu, čehož pochopitelně využili i hokejisté. Vladimír Růžička se stal vůbec prvním porevolučním legálním “zběhem”. Svou zámořskou kariéru započal v Edmontonu, kde odehrál necelou jednu sezónu, následovaly tři roky v Bostonu a jeden v Ottawě. Za nejvydařenější lze asi považovat ročník 1991-92, kdy posbíral jednak nejvíc bodů – pětasedmdesát (39+36), jednak většinu klubových cen. Play-off ochutnal dvakrát. V letech 1991 a 1992 vypadli medvědi z Bostonu pokaždé až ve finále konference, pokaždé s pozdějším vítězem Pittsburghem Penguins.
Přesto se obávaný střelec a brilantní technik v NHL neprosadil, tak jako doma. Vedle obvyklých jazykových potíží, které u Růžičky platili víc než u koho jiného a malinko vyššího věku, to byl především obvyklý problém s přizpůsobivostí. Vláďa byl ať už z Litvínova, tak z reprezentace (hlavně z dob trenéra Wohla) zvyklý na roli šéfa, kterému se vše podřizovalo. Trenéři v NHL však zdaleka ne tak snadno a rádi tolerovali jeho útočné choutky. Navíc centr zde má mnohem více obranných povinností, než u nás. A jak Růžovi, který si ani v oslabení často neodpouštěl svojí číhanou na brejk, voněla defensivní práce, je všeobecně známo. K tomu připočtěme fakt, že za mořem se hraje daleko více do těla, užší kluziště, zkrátka mnohem méně času a prostoru pro tvořivé hráče, mezi něž Růžička bezpochyby patřil. Přes jistý pokles v přibývání gólových zářezů však odehrál za mořem necelých pět sezón, které rozhodně nelze považovat za nepovedené.
Po skončení zámořské anabáze si na chvilku vyzkoušel švýcarský hokej v barvách EV Zug a poté už následoval návrat do české Extraligy. Nikoli však do Litvínova, nýbrž do Slavie Praha. Té nejdříve pomohl v pěti zápasech dokončit postupové práce z druhé ligy, aby od roku 1994 znovu naplno těšil české fanoušky po celé republice. S Viktorem Ujčíkem zde vytvořil, stejně jako kdysi v severočeském klubu s Petrem Rosolem, jednu z nejúdernějších dvojic ligy. Tak jako v Litvínově se ani ve Slavii nedočkal mistrovského titulu, přesto v jejím dresu odehrál pět vydařených sezón, kdy ani jednou neklesl po dvacet branek a padesát bodů. Poslední šestou už vinou zranění nedokončil a s kariérou se symbolicky rozloučil právě proti “svému” Litvínovu. Co se týkalo reprezentace, zdálo se, že po návratu domů se již pozvánky nedočká.
Překážkou byl zejména věk, který se přehoupl přes třicítku. Překvapivě však v necelých pětatřiceti dostal laso od trenérské dvojice Hlinka – Lener, která jeho povoláním na Olympiádu 1998 v Naganu vyřešila hned dva otazníky. Koho postavit vedle Jágra (na exhibičních zápasech Jágr týmu si spolu prý úžasně rozuměli) a komu přišít na dres kapitánské céčko. Především role vůdce týmu trenéry asi trochu trápila. Vedle toho dosavadního - Reichela, totiž přibyl do sestavy další z nejlepších světových hráčů Jágr, což hrozilo možným konfliktem. Růžička byl vzhledem ke svému věku a zkušenostem respektován všemi a nebylo tedy co řešit. Trenérům se za to odvděčil nezvykle svědomitou přípravou a vedle ostatních také svým podpisem pod největší úspěch českého hokeje v jeho dosavadní historii.
Vladimír Růžička: narozen 6. června 1963 v Mostě